To, že se americký radar u nás stavět nebude, není žádná tragédie. Nakonec šlo o jedno poměrně malé vojenské zařízení a stavět na takové technické "prkotině" bilaterální vztahy s USA je prostě nesmysl. Přehnané reakce na toto rozhodnutí nám rozhodně nepomáhají.
Není pravda, že zvítězila "vůle lidu" jak nesmyslně tvrdí Jiří Paroubek. V obou státech t.j. USA i ČR vládne demokracie, což je jak známo "vláda lidu". Tu je třeba si neplésti s vládou "průzkumů veřejného mínění". To je něco úplně jiného. Nový americký prezident a jeho vláda prostě přehodnotili plány svých předchůdců. To se stává naprosto běžně. Dělají to vlády a děláme to konec konců i každý z nás ve svém vlastním osobním rozhodování.
Není ale také pravda, že bez radaru USA se ocitáme v bezpečnostním vzduchoprázdnu, jak tvrdí někteří politici na pravici. Hlavní bezpečnostní ukotvení máme od roku 1999 v NATO a to zůstává bez ohledu na osud amerického radaru beze změny. Stále jsme a budeme i nadále plnoprávným členem NATO. Významně se podílíme na jeho činnosti a to včetně vysílání bojových jednotek do aliančních operací. Počet vojáků, které dlouhodobě do těchto operací nasazujeme je v poměru k počtu občanů ČR mimořádně vysoký. A právě účastí v těchto operacích jsme si vydobyli velký kredit.
To, že USA přehodnocují své plány s protiraketovou obranou je v podstatě rutinní záležitost. Myšlenka protiraketové obrany se zrodila za prezidentství Ronalda Reagana a prošla mnoha změnami. Jde totiž především o její skutečnou funkčnost. A tomu je třeba přizpůsobit i dislokaci jednotlivých prostředků. To, že se nakonec pravděpodobně uskuteční jiné technické řešení (bez radaru u nás) neznamená, že padá celý tento koncept. Jde o to, nalézt funkční řešení, které ochrání alianční spojence včetně nás. Nic jiného v tom není.